Glavnoje Upravlenije Naucnijch Lagerej pod upravljenijem soobscestva narodov - Spáč se probudil

Spáč se probudil. Otevřel oči. Pomalu, tak strašně pomalu, že onen čas mohl být věčností, se posadil. Na sobě měl zašlé brnění starého tipu s masivním hrudním pancířem a přilbou položenou na kolenou. Nebyla to obyčejná přilba, její přední část byla zformovaná do tvaru rozšklebené lebky a dlouhý chochol barvy krve pouze doplňoval její hrůzostrašnost. U pasu mu visel meč, byl z něj vidět jen bohatě drahokamy vykládaný jílec.
Ruka, kterou se opíral o okraj kobky, byla silná, jako moje stehno. Z vystouplých provazců svalů visely dolů tenké pavučiny, vypovídající o stáří tvora, zřetelně viditelné v poledním světlem dopadajícím dveřmi do vlhké katakomby. Šla z něj hrůza, mnohem starší a děsivější než lidstvo samo. Pocítil jsem touhu padnout před ním na kolena a bít hlavou o zem, jako ubohý nevolník před svým pánem, ale ovládl jsem se. Měl jsem tu svou úlohu, svůj úkol předávaný po tisíce generací. Byl jsem Odmykač, bylo to požehnání i prokletí, vržené na můj rod samotným Bohem.
Rozhlédl se, jeho oči neměly žádnou barvu, která by se dala lidským jazykem vyjádřit. Viděl jsem v nich tisíce vojáků, bojujících za svou svobodu do posledního, viděl jsem válečné vozy, drtící protivníky, tanky podobné pojízdným pevnostem, letadla, ty ocelové krále nebes, viděl jsem obří lodě, palící na sebe salvu za salvou z kilometrových vzdáleností, viděl jsem tisíce židů, padajících do vyhloubených jam pod smrtícími kulkami vojáků v uniformách SS. Viděl jsem věci, které už nikdy nechtěl vidět Bůh, proto je svěřil jediné osobě, která si svůj úděl musí nést až do konce.
Poklekl jsem na jedno koleno.
„Přišel váš čas, můj pane,“ zašeptám chvějícím se hlasem plným hrůzy. Zvědavě na mě pohlédne, jako by si konečně uvědomil, že není v místnosti sám. Jeho pohled mě přinutil sklopit oči, nedala se vydržet jeho pronikavost. Dokázal zmrazit lidskou duši.
„Tak kde jsou ostatní?“ jeho hlas zní jako polnice, jako staccato bubnů, jako salva tisíců mušket, jako úpění raněných a vzdechy markytánky na důstojníkově loži. Je to hlas, který neslyšíte, ale který se vám vypaluje do mozku, jako by byl rozžhaveným drátem a zanechává nesmazatelnou stopu.
„Osud se změnil,“ zašeptal jsem, „Vy jste první.“
„Tak by to nemělo být,“ nekřičel, ale v hlase mu zazněl výhružný podtón, jako by se v celé místnosti najednou ochladilo, „navíc ještě není Rok…“
„Někdo si hraje s předivem, ze kterého je stvořen celý svět, musíte vyjet dnes, je to Váš úděl a ostatní budou brzy následovat.“
Pomalu a rozvážně přikývl. Ze srdce mi spadl ohromný kámen, měl jsem štěstí. Už tři moji předci zemřeli, když si vyložili znamení špatně a pokusili se někoho z Nich vzbudit dříve. Naposledy se to stalo v roce 1942, před tím v roce 345 a nejstarší pokus je starý skoro pět tisíc let. Z prostoru před kryptou se ozvalo zařehtání, trhl jsem s sebou leknutím, ale On to očividně čekal. Zvedl se na nohy, helmice spadla na zem a odkutálela se přede mě. Zvedl jsem ji, teď to začíná, chvíle, kdy zničím svět. Padl přede mnou na kolena. Jsem smrtelník, člověk a on bez té přilby je jen o málo víc, ale sám si ji nasadit nedokáže, to můžu jen já, to je mé prokletí, celého mého rodu. Jsme ti, kdo zničí Zemi.
Chvějícíma se rukama jsem mu ji pomalu nasazoval, tvář mu mizela pod šklebící se lebkou, až v ní zmizela docela. Postavil se, vypadalo to, jako vy rostl a pohlcoval veškeré světlo. Venku se setmělo a já věděl, že stejné je to na celém světě. jeho brnění už vůbec nevypadalo omšele, naopak zářilo vším tím světlem, které do sebe nasál.
Vyšel z kobky do tmy, kterou už začaly protrhávat první paprsky světla, znovu dopadajícího na zem. Před katakomby stál obrovský černý kůň, kterému u sedla visely usušené hlavy padlých nepřátel. Nasedl, zvíře netrpělivě hrabalo kopyty, ale on ho ještě na chvilku zadržel.
„Probuď ostatní,“ zaburácel a vyrazil na svou jízdu světem.
„Jeden vyjel, tři zbývají, konec nastává,“ zašeptal jsem.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Harry vstoupil do místnosti ozářené obrovským křišťálovým lustrem plným tisíců svíček. Byla vybavená v barokním stylu, vkusně, ale luxusně. Jediná věc ho šokovala, zápach tu byl mnohem silnější. Malfoy s ním nešel, zůstal stát za dveřmi, které se skřípotem zavřely. Harry vycepovaný nedůvěrou okamžitě tasil hůlku v očekávání pasti.
„To nebude nutné, Pottere,“ ozve se slabý hlas z vysokého křesla, otočeného k Harrymu opěradlem. Překvapí ho, jak unaveně zní.
„Promiň síla zvyku,“ odvětí a hůlku zastrčí do pouzdra. Křeslo se k němu otočí čelem. Harryho první myšlenka je, že tohle nemůže být Lord Voldemort, nejmocnější černokněžník za posledních tisíc let. Postava sedící v křesle je pohublá, jen lebka potažená zažloutlou kůží, tenkou jako voskový papír. Ale je to on, pořád jsou na něm jeho vidět hadí rysy. Ruce měl podobně bledá a hubené, zbytek těla se skrývá v hábitu, i když si Harry všiml, že z něj kouká jen jedna noha. Muselo se mu stát něco hrozného, Harry se vůbec divil, jak v takovéhle trosce těla ještě může dřímat život.
„Co se vám stalo?“ zeptal se přímo. Voldemort se sípavě zasměje a nabídne Harrymu křeslo, který se na něj váhavě usadí.
„To je dlouhá historie, měl jsem nedorozumění s několika z Nich, myslel jsem, že je porazím…nevyšlo to, přiznám se, udělal jsem chybu, ale mám plán, jak ji napravit,“ sípal a Harry ho zaujatě poslouchal.
„Co máte v plánu?“ zajímalo ho.
„Nemyslím, že ti můžu věřit dost na to, abych ti to prozradil,“ zašeptal. Harryho popadl vztek, vytrhl hůlku, jedním skokem překonal vzdálenost mezi nimi a přitiskl mu ji na ten jeho slizkej krk. Zatím co ho druhou rukou čapnul za hábit.
„Ty jeden zasranej hade! Jasně že mi nebudeš moct věřit, zabil si moje rodiče, máš jediný štěstí, že Je nenávidím ještě víc, jinak bys už byl dávno mrtvej,“ křičel a cloumal se zraněným Voldemortem. Po chvíli se uklidnil, hůlka mu vypadla z bezvládných prstů a zarachotila o zem, posadil se a zhluboka oddechoval. Nejraději by toho zmetka zabil, ale věděl, že je jejich jediná naděje.
Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Vyslovit si upravil hábit a podíval se na Chlapce, který přežil, jako by ho viděl prvně.
„Podobáš se mi víc, než vůbec tušíš a to nejen kvůli té jizvě, měl jsem to vidět už kdysi a udělat z tebe svého syna, ale všechno se ještě dá napravit… Dobrá tedy, budeme si věřit, ukážu ti, jak spasím svět,“ řekl naprosto klidným hlasem. Na pahýl nohy si přidělal jakousi protézu a šouravě Harryho vedl pryč z místnosti.
Došli do další jeskyně, byla o trochu menší, než ta, ve které byla kolonie. Osvětlení bylo obstaráno stejným způsobem jako v té první. Ale něco bylo odlišné, podlaha byla pokrytá stovkami soch, v nadživotní velikosti vytesaných z jediného kusu zářivě rudé horniny. Harry viděl stovky lidí, jak je zarputile dodělávají.
„Co to má být?“ zeptal se s úctou v hlase k dílu, které nechápal.
„Tohle,“ prohlásil Voldemort hrdě, „je budoucnost. V našich tělech nemáme šanci vyhrát, jsou měkká a zranitelná. Proto si stvoříme nová, krmená a nezničitelná a s nimi spasíme svět!!!“
„To má být vtip?“ zeptal se Harry, v hlase mu zaznívaly obavy, že to Pán Zla myslí vážně.
„Ne, bude to fungovat, vymysleli jsme způsob, jak do toho těla přenést duši a tím ho oživit, je to velice snadné, ta hornina, ze které je děláme je prakticky nezničitelná, dokonce nám nebudou moci ublížit ani svými mentálními útoky. Zničíme všechny a nová rasa vyčistí svět,“ rozplýval se Voldemort a přitom se opíral o hůl. Na jednu stranu Harry chápal, proč chce zrovna on nové tělo.
„Stojí to za to?“ zašeptal.
„Jak jako? O čem to mluvíš?“ nechápal Voldemort.
„Stojí za to, vzdát se toho, co nás dělá lidmi, abychom zachránili své životy? Jakou pak budou mít cenu? Budeme se muset vzdát všeho,“ vysvětloval Harry.
„Nesmysl, naopak tím získáme, naše moc bude nezměrná. Přidej se ke mně, budem vládnout světu jako otec a syn v čele nesmrtelné a neporazitelné armády, ovládneme je magií, takže nás bude na slovo poslouchat a tak zvítězíme. Co Harry, jdeš do toho se mnou?“
„Ne,“ odvětil klidně, i když se musel velice přemáhat, aby nezačal křičet.
„Co tím myslíš, jak si dovoluješ odmítnout?“ zeptal se Voldemort hlasem, ve kterém byl jasně slyšet výhružný podtón. Harry pochopil, že Pána Zla zranění poznamenalo nejen na těle, ale hlavně na duši, zdálo se, že trpí jakousi paranoiou.
„Nikdy se na tomhle nebudu podílet, jsi šílený!“ vykřikl Harry a tasil hůlku.
„Pak mi je líto,“ zašeptal Pán Zla, mávl rukou a než stačil Harry cokoli udělat, upadl do mrákot.
„Bráško…Bráško…“ zaznívalo odněkud ze strašné dálky. Harry ucítil na svých rtech studený dech, už chápal. Otevřel oči. Před očima viděl dívku ze svého snu.
„Musíš ho zastavit bráško, nesmí to udělat,“ šeptala naléhavě. Opět se vznášeli ve vzduchu mezi mraky, držela ho v náručí, jako by byl malým dítětem. Byl unavený, strašně unavený, chtělo se mu spát, ale vždycky když se propadal do mrákot, probrala ho polibkem.
„Kdo jsi?“ zeptal se slabým hlasem.
„Jsem tvoje sestra, jsme rodina, ostatní by nesouhlasili, ale musela jsem ti pomoct, rodina si musí pomáhat…“
„Kdo jsou ostatní?“ zajímal se Harry, rozhovor mu pomáhal udržet se při vědomí.
„Tvoji bratři a sestry, jsou nás stovky a stovky, máš velkou rodinu Harry, brzy přijde chvíle, kdy už nikdy nebudeš sám, slibuji. Ale teď ho musíš zastavit, nesmí tu armádu dostavět. Válka už vyjel, ostatní jezdci Apokalypsy budou brzy následovat, je to na tobě, pokud Pána Zla nezastavíš, přijde konec světa,“ šeptala naléhavě.
„Já se bojím…bojím se světa tam venku, jsem tak sám…všichni zemřeli…“ Harrymu se valily z očí slzy, nevěděl proč, ale cítil, že jí může říct vše.
„Já vím, my tě pozorujeme, cítíme tvé myšlenky, tvou bolest, ale ještě ti nemůžeme pomoci, ještě ne… Musíš vydržet a vše pochopíš,“ hladila ho po vlasech a Harry se cítil v naprostém bezpečí. Ale byl vyčerpaný, hrozně vyčerpaný.
„Co se to děje?“ zeptal se malátně.
„Voldemort se tě snaží ovládnout, aby získal tvoji moc, ale společně ho porazíme, neboj, já ti pomůžu, ale musíš mě nechat, cítím, že máš mentální zábrany, uvolni je…“
Harry opatrně přikývl a pustil ji do své mysli.

Objevili na rozlehlé pláni pokryté hustou trávou, která představovala Harryho mysl. Naproti nim stál Lord Voldemort v podobě ohnivého démona. Smál se.
„Vy se mi chcete postavit!?“ vykřikl silným hlasem a vyslal proti dvojici střenu tvořenou plameny, „Nemáte šancim Pottere, tvá moc bude mou.“
Vypadalo to, že čekal, že Potter nebude sám. Harry netušil, co bude dělat, plameny se rychle blížily, ale dívka zavřela oči a směrem od nich k Voldemortovi se začala podlaha pokrývat jinovatkou. Jakmile se plameny střetly s ledovým proudem od Harryho sestry, zasyčely a zhasly. Harry pozoroval souboj titánů, ani jeden z nich neměl navrch, oheň a led, věční nepřátelé zabraní do souboje na život a na smrt o jeho duši. Souboj byl vyrovnaný, oba soupeři byli unavení, ale nevypadalo to, že by někdo z nich vyhrával.
Harry nehodlal jen nečinně přihlížet, jak se rozhoduje o jeho osudu. Soustředil se a ze země kolem Voldemorta vyrazily zelené úponky, obmotávajíce se mu kolem nohou. Snadno je spálil, ale vyrazily nové a hustší, strhávaly ho k zemi a on musel proti nim vynakládat pořád větší úsilí.
Pomalu ale jistě ho udolávali, trvalo to dlouho, Pán Zla byl silný a vynalézavý, ale vítězství se pomalu ale jistě přiklánělo na jejich stranu. Do posledního náporu dal vše, skoro je dostal. Podařilo se jim ho zastavit a zatlačovali ho zpět. Už to vypadalo, že se jim podaří ho uvěznit v Harryho mysli a zničit, ale najednou byl pryč, zmizel… Harry tušil, že ho čeká další souboj, tentokrát v normálním světě a jeho sestra mu to potvrdila.
„Sbohem bráško, víc už ti pomoct nedokážu,“ řekla unaveně, „teď je to na tobě, opatruj se a nezapomeň, nesmí ji dokončit.“
Políbila ho na tvář a rozplynula se.
„Ty taky,“ zašeptal.
Harry otevřel oči.